Jmenuji se Michal Kubík a pocházím z Přerova. Jako malý jsem tíhl k vaření, protože mě bavilo vařit stále nové jídla či zkoušet různé kombinace ingrediencí. Dokonce jsem zvažoval, že půjdu na kuchaře. Naštěstí jsem se si uvědomil, že vaření může být koníčkem. Proto jsem se nakonec po základní škole rozhodl jít na Střední průmyslovou školu na obor Strojírenství.
Na průmyslové škole mě zásadně ovlivnil učitel konstruování strojů, který celý život pracoval jako vedoucí konstrukce a v důchodu se rozhodl, že by své znalosti rád předával dále. Díky jeho podpoře jsem si konstruování oblíbil. Během studia jsem se úspěšně účastnil několika strojařských soutěží a na brigádě v konstrukční kanceláři jsem mohl pracovat na reálných projektech. Po úspěšném ukončení střední školy bylo mou jedinou cestou Vysoké učení technické v Brně. Byl jsem přesvědčený, že se jedná o nejlepší technickou vysokou školu v České republice.
Již od prvního ročníku bakalářského studia jsem byl rozhodnutý, že chci jít na Ústav konstruování. Mělo to jediný důvod. Chtěl jsem pokračovat v tom, co mě baví, a to v konstruování. Od mého rozhodnutí mě trochu odrazovala jen špatná zkušenost s vyučujícím v předmětu Konstruování strojů - převody.
V prvním ročníku magisterského studia startovala na Ústavu konstruování projektová výuka. K tomu jsem se rozhodl po večerech pracovat v konstrukční kanceláři. Z projektové výuky jsem byl nadšený, protože získané dovednosti jsem rovnou aplikoval v práci. Oceňoval jsem také to, že konstrukční návrh nezůstal na papíře, ale často došlo k jeho realizaci. Pohled na funkční zařízení byl mojí obrovskou motivací pro další práci. Během studia jsem vycestoval na Erasmus na University of Malta. Chtěl jsem zlepšit své jazykové dovednosti. Důležité pro mě bylo, že jsem se na Ústavu konstruování mohl domluvit na uznání veškerých předmětů a nemusel tak prodlužovat magisterské studium.
V diplomové práci jsem se zabýval magnetoreologickou (MR) technologií, konkrétně magnetoreologickým těsněním. V MR technologii jsem viděl obrovský potenciál pro výzkum a proto jsem se také rozhodl pokračovat v doktorském studiu. Důležitým faktorem bylo i to, že plat nabízený na Ústavu konstruování se vyrovnal tomu, jaký nabízeli v průmyslu. Doktorské studium bylo hodně časově i nervově náročné. Několikrát jsem měl tendenci skončit. Držel mě hlavně fakt, že pokud se vyvíjí nové a unikátní věci, tak to bez enormního úsilí a nervů bohužel nejde. Tvrdá práce se mi vrátila, když jsem získal svůj první patent.
Když po tolika letech strávených na Vysokém učení technickém v Brně zpětně hodnotím své rozhodnutí jít na vysokou školu, tak si pohrávám s myšlenkou, zda obrovské úsilí, které jsem věnoval studiu, stálo za to. Odpovědí si nejsem sám úplně jistý. Čím jsem si ale naprosto jistý, je to, že jít studovat na Ústav konstruování bylo moje nejlepší rozhodnutí a rozhodně bych ho neměnil.
